Zakázané myšlení

21. ledna 2015 v 22:33 | Jo |  Úvahy, zamyšlení
Ten pán se na mě lehce usmál, chlapče, čím chceš být, až budeš velký, zeptal se. Chci být velký, odvětil jsem mu. Ale ne, čeho chceš dosáhnout, až budeš dospělý, zeptal se znova. Chci být velký, trpělivě jsem mu znova odpověděl. Pán očividně neslyšel, co slyšet chtěl, ale znova se mě už nezeptal. Taky jsem si myslel, že to je dobře, protože se mi znova nechtělo opakovat mou odpověď. Ten pán se však nedal. Zeptal se ještě jednou, máš nějaký sen? Usmál jsem se. Ano, mám sen, chci vědět, jaké to je být nad hvězdama, řekl jsem mu s nadšením. Nad hvězdama, zarazil se. Asi se mě chtěl ještě na něco zeptat, ale nakonec to neudělal, a to byla škoda, protože jsem mu chtěl vyprávět o tom, jak by bylo super, kdybych si mohl stoupnout na hvězdy a skákat z jedné na druhou jako na kameny v říčce. A taky by mi všechny osvětlovaly cestu. A kdyby mě požádal, určitě bych mu z toho místa zamával. Ale on se mě ani nezeptal, ani mě nepožádal. Myslím, že jsem toho pána neměl nikdy moc rád… Ale už se mě zeptal jen, jestli chodím do školy, nebo do školky. To jsem mu jen odvětil, že do školky, ale že už mě za rok čeká škoda a že se tam moc těším, protože bych chtěl být kosmonaut, a to se na to musím prý hodně učit, to mi říkala mamka. Pak jsem mu ještě pověděl, že musím hodně jíst, protože kdybych se nestal kosmonautem, musel bych hodně vyrůst, abych mohl být nad hvězdami.


Měl jsem s sebou vždy dvojitou porci svačin, abych pořádně jedl. Ale moc jsem se vždy bál, že se najde někdo, kdo bude chtít taky tak moc vyrůst, a ty svačiny mi sní, potom vyroste a bude výš než hvězdy. Já bych za ním potom přišel, ale on by mě neslyšel, a nevzal by mě tak nahoru. Protože kdyby mě slyšel, určitě by mě vzal, jelikož by tak moc vyrostl díky mým svačinám a bylo by to od něj slušné.
Moje babička mi ale říkala, že se kosmonautem stanu, protože jsem uměl číst ještě předtím, než jsem šel do školy. Taky jsem znal názvy všech planet Sluneční soustavy. Mou nejoblíbenější knížkou byla Encyklopedie vesmíru - vydání pro děti. Maminka mi ji četla na dobrou noc, ale když už jsem se naučil číst sám, dával jsem si ji vždycky na noc pod polštář, abych si do paměti vtiskl každý jednotlivý detail.
Taky jsem se často díval na televizi na dokumenty, kde ukazovali, jak startují raketoplány. Jednoho dne jsem požádal otce, aby mi pomohl vybudovat vzletové středisko. I když jsem notně protestoval, nakonec mi na strom uvázal obrovité lano a na to přidělal velikánskou pneumatiku, do které jsem se skoro vlezl přímo dovnitř. Potom jsem ale pečlivě celé dny simuloval vzlety a přistání. Pořádně jsem se rozhoupal a potom jsem vyskočil. Přetížení bylo velké, ale i tak jsem to zvládl a pokaždé se houpal o něco výše. Vždy to skončilo tím, že mě máma zavolala na jídlo. Nejdřív jsem nechtěl, ale koneckonců i astronaut musí jíst, a kdybych se nestal astronautem, musel bych vyrůst…
O několik týdnů poté mě čekal první školní den. Už jsem se nemohl dočkat. Byl to nejkrásnější den v mém životě. Celé dopoledne jsem seděl a poslouchal paní učitelku, jak nám vyprávěla spoustu zajímavých věcí, ale nejvíc jsem se těšil na to, jak potom přijdu domů.
Když jsem přišel domů, všichni mě s nadšením očekávali. Má máma mě obejmula, taťka mě poplácal po ramenou. Děda s babičkou se na mě dívali se štěstím v očích, taky jsem byl v sedmém nebi. Prohlásil jsem, tak a je ze mě kosmonaut, zvládl jsem to, už chci letět do vesmíru! Najednou bylo jen ticho. Nikdo asi nechtěl, abych je opustil a letěl do vesmíru. Tak mi najednou bylo líto taky. Všechny jsem je poobjímal, aby si se mnou nedělali starosti, že to zvládnu a že se zajisté v pořádku vrátím. Potom se ke mně sklonil táta. Viděl jsem mu na očích, že má pro mě špatnou zprávu. Určitě mi chce vymluvit let do vesmíru! To ne! S křikem jsem vyletěl na zahradu do svého kosmodromu, abych ještě nacvičil několik startů a přistání, než to bude naostro.
Když jsem už měl nacvičeno, vyhlížel jsem, až si pro mě přijde někdo, kdo mě vyšle do vesmíru. Celý den jsem pilně cvičil až do večera, ale nikdo se neobjevil. Bál jsem se jít jen nasvačit, abych náhodou nikoho nepromeškal. Nikdo nešel, určitě by přijel v černé limuzíně. Pokaždé, když kolem projelo auto, vrhl jsem se k oknu. Nic nejelo. Celý smutný jsem večer ulehal do postele. Měl jsem ještě jednu naději, a to že pro mě přiletí v noci.
Už muselo být pozdě v noci, najednou ke mně vtrhli do pokoje, vytáhli mě do rakety a já jsem vyletěl nad hvězdy a ve skafandru jsem po nich chodil. Potom mě probudil budík. Nevěděl jsem, co se děje, proč musím vstávat? Prý musím ještě jít do školy. Asi jsem včera nedával úplně pozor a něco mi uniklo. Proto tam musím znova! A proto mě nevzali do vesmíru! Najednou jsem si vzpomněl, že jsem ve vesmíru v noci byl. Ale potom mi došlo, že to byl asi sen, protože máma by si všimla, kdybych tu v noci nebyl.
Ve škole se nás paní učitelka ptala, jaké máme sny. Když jsem přišel na řadu já, řekl jsem, že když budu dneska dávat pozor, odpoledne se stanu kosmonautem, ale že když to nevyjde, musím pořádně jíst, abych vyrostl tak vysoko, že budu mít hlavu nad hvězdami. Ale jestli to vyjde, budu po hvězdách hodit jako po kamenech v řece. Protože kdybych byl moc vysoký, měl bych i moc velká chodidla a nohy by mi z těch planet sklouzávaly, a já bych se na nich neudržel. A taky by se mi špatně držela rovnováha, ještě jsem musel dodat. Hrdě jsem se podíval na ostatní. Paní učitelka se na mě dívala zděšeně, potom se mi všichni začali smát. Nevěděl jsem proč. Ale všichni se smáli mně. Netušil jsem, jestli se mám smát s nimi, anebo plakat. Jenže kosmonaut nepláče. Tak jsem se začal taky smát. Paní učitelka se mě zeptala, jestli bych s ní nechtěl jít sám na chodbu. Souhlasil jsem, už mě bolelo z toho smíchu břicho. Ještě jednou se mě podrobně zeptala na vše, co jsem řekl a na mé sny. Moc se mi ulevilo, že někdo o ně jeví skutečný zájem, takže jsem ji všechno s nadšením, že se někdo zajímá, řekl. Poslouchala pozorně, a tak jsem jí říkal všechny podrobnosti a ještě jsem si vymýšlel další věci, protože jsem byl tak rád, že mě poslouchá a že jí to tak moc zajímá.
Povídal bych si s ní ještě mnohem déle, kdyby nezazvonilo na přestávku. Ach jo, proč jsou ty hodiny tak krátké, povzdychl jsem si. Potom pro mě přijel taťka, že musíme ještě zajít za jednou takovou paní. Ta se taky moc zajímala o mé sny. Celé jsem jí to nadšeně vyprávěl dokola a dokola. Ještě mě nechala nakreslit pár obrázků a potom jsme šli domů. Ptal jsem se táty, kdy za tou hodnou paní zajdeme zase, ale nechtěl mi to říct. Doma bylo potom ticho. A to mohlo znamenat jediné! Dneska letím do vesmíru! Všichni jsou proto smutní, ale já už je nějak rozveselím a určitě budu brzy doma. Taky si tím vydělám nějaké peníze a koupím tátovi novou televizi, kterou tak moc chce.
Celé odpoledne jsem zase vyčkával na zahradě a cvičil si starty a přistání. Šel jsem se i nasvačit, ale jen rychle, abych je nezmeškal. Potom jsem se nervózně houpal a potom jezdil na kole na ulici, kdyby si náhodou spletli adresu, aby mě i tak našli. Když zapadlo slunce, mamka mi řekla, že si už jen můžu hrát na zahradě, a tak jsem si hrál jen na zahradě. Různě jsem si hrál, abych zabil čas, než si pro mě přijdou.

Už vyšly první hvězdy, teď by měli přijet. To by bylo nejlepší, kdybych tam byl v noci. Viděl bych, jak se nám svítí v kuchyni. A taky pouliční lampy kolem domu. Šplhal jsem po stromě, ale najednou mi to došlo. Ještě si pro mě nemůžou přijít, protože nevydržím dlouho hlavou dole! Když se letí do vesmíru nebo přistává, může se stát, že se převrátím. Hned, jak to budu umět, přijedou si pro mě! S neuvěřitelným nadšením jsem si stoupl na ruky a opřel si nohy o strom. Ale to už jsem nikdy kosmonautem být nechtěl. Protože už jsem pod sebou hvězdy měl.


Edit: Ještě bych chtěl podotknout, že to bylo skutečně zčásti inspirováno Malým princem, nicméně smysl s pointou je zcela jiný, ale Malý princ mi trošku posloužil jako prostředek vyjadřování.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 22. ledna 2015 v 6:17 | Reagovat

Dětské sny bývají nádherné. To by měla vědět paní učitelka i dětský psycholog...Moc hezky napsáno, opravdu jsem četla se zaujetím. Trošinku mi to připomínalo Malého prince, ale tak nějak jinak...

2 Nettie Nettie | E-mail | Web | 22. ledna 2015 v 6:21 | Reagovat

Wow, moc moc pěkné. Líbí se mi, jak je to vyprávěno z pohledu toho malého kluka. Akorát správně naivní :) a líbí se mi i nápad jako takový :)
Určitě piš dál :)

3 Vanimaré Vanimaré | Web | 22. ledna 2015 v 10:25 | Reagovat

Moc pěkný příběh. Dětské sny jsou nekrásnější.  Takové pohlazení po duši...:)

4 L♥vely Girl L♥vely Girl | Web | 22. ledna 2015 v 11:35 | Reagovat

Napsal jsi to krásně :) vůbec nerozumím tomu, proč se dospěláci tak tváří když jim děti říkají o svých snech. Vždyť je to krása! Tolik kreativity a představivosti. A stejně z toho někdy vyrostou, nebo budou toužit po něčem jiným, tak co?

Celý příběh je super, ale ten konec je nejlepší :) "S neuvěřitelným nadšením jsem si stopl na ruky a opřel si nohy o strom. Ale to už jsem nikdy kosmonautem být nechtěl. Protože už jsem pod sebou hvězdy měl."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama