Únor 2015

Staletí

11. února 2015 v 22:21 | El |  Próza
Kiara si sedla na molo a ponořila nohy do studené vody. Temné mraky ztěžka dosedaly na obzor a foukalo. Blížila se bouřka, však už se v dáli blýskalo. Ona toho ale nedbala a dál čeřila neklidné moře.
Muž v kápi stál chvíli opodál, po chvíli si ale přisedl. Začalo pršet. Muž schoval Kiaru pod svůj plášť, takže déšť už neskrýval její slzy. A začal vyprávět jako samo moře…

"Kdysi dávno, v předaleké zemi plné draků a krásných princezen, žila dívka. Ta dívka měla spoustu přátel, ale něco jí pořád chybělo. A tak začala hledat svou lásku. Našla ji a celkem brzy. Jeden chlapec z vesnice se jí začal dvořit. Pokračovalo to dále a přerostlo ve vztah, který jim všichni záviděli.
Jenže pak vesnici navštívila princezna. Uviděla, jaké štěstí ti dva prožívají a zatoužila po tom samém. Chlapce nalákala do svého paláce. Dívka se cítila opuštěná, ale věřila, že její chlapec se vrátí, protože jsou propojeni dušemi. Nestalo se tak. Chlapec v paláci zapomenul na svou milovanou a zahleděl se do princezny, která mu byla nablízku. Když se tato zpráva donesla i k dívce z vesnice, propadla v hluboký smutek a beznaděj. Plakala dnem i nocí, přestala snít, umírala duchem, ale její tělo stále dýchalo.
A pak přišel on. Člověk, který už neměl, stejně jako ona, co ztratit. Neznámý cizinec, který hledal svůj hrob, ale místo toho začal plakat s ní. Jak tak plakali, proplakali spolu tisíce životů. Proplakali spolu konec světa, pohřbili princeznu i chlapce. Přežívali. A pak se smáli. Dlouho a spolu. Žili. A byli. Dlouho a spolu - celá staletí. A to, děvenko, je lék na všechnu bolest."

Muž v kápi ukončil svůj monolog, sňal z Kiary plášť a vstal. Bez ohlédnutí vykročil na pevninu a nechal osamocenou postavu napospas sirénám její vlastní duše.
Kiara se zvedla, promočené nohy se jí třásly, slepené vlasy zakrývaly půvabnou tvář plnou moudrosti. Bouře zpívala a vlny zuřily. Roztáhla ruce. Zavřela oči. Vítr a kapky deště ji tam bičovaly snad celá staletí, ale pak… pak skočila.

Dáma z plakátu

5. února 2015 v 17:55 | El |  Poezie (sbírky)

Cítila bych to?
Byla bych jiná?
Kdybych tě proto
odsoudila?

To nejsi ty! -
řvaly mé plíce
a já tě nyní
líbám na líce.

Předsudek - fáma
život mi zničí.
Jsi přece dáma! -
plakáty křičí.

Kdybych tě prodala
za tisíc dukátů
tak bych byla
jen dáma z plakátu.


Ale já nejvíce
jsem vlčice z vesnice.