Smích svobody

18. dubna 2015 v 22:57 | El |  Próza
Stála jsem v prázdném tichu a Duch lesa se na mě díval. Dlouze a vyčítavě. Možná mi měl co vyčítat, ale já byla pevně rozhodnutá stát si za svým. Nejsem zde vetřelcem.
"Les je i náš, tak se vzdej," pronesla jsem směrem k postavě tvořené z poletujícího jehličí a listí. Pevně jsem uchopila mou ohnivou zbraň. Ale spíš jako štít.

Duch lesa se na mě díval dál. Nesouhlasně. Cítila jsem ten nesouhlas i ze všech stromů okolo, prosakoval z půdy pod mýma nohama, šuměl v korunách nad našimi hlavami a ptáci ho vyzpěvovali do vzduchu.
Najednou totiž ticho zmizelo, všichni se proti mně vzbouřili a nebáli se to dát najevo. Hlasitě. Energie a síla lesa se nakupily kolem mě. Duch byl všemi. Cítila jsem jej v každé buňce svého těla, a i když stále mlčel, řekl mi mnoho. Řekl mi víc než kdokoli jiný v mém životě. Vítr mi prohrábl dlouhé bílé vlasy.

Má ruka se zbraní se začala pomalu spouštět. Hluk kolem utichal, jak jsem já tála. Ohnivá puška s tlumeným zvukem klesla na tmavozelený mechový polštář. Listy se zavlnily a Duch lesa se usmál. Smála se i zeleň okolo mě a ticho najednou bylo plné radosti a štěstí. Pohlédla jsem do temnoty v dáli a zhluboka se nadechla.

Jen se směj, nevíš, čeho jsem schopna. Slunce, přišité na obloze krvavými stehy, zanaříkalo. Otočila jsem se a běžela ven z lesa. Ale ne úplná, něco mi chybělo. Má zbraň zůstala ležet před Duchem.
Ve chvíli, kdy vzplála, jsem uslyšela celý les zasténat mé jméno.
Saoirse…?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | Web | 19. dubna 2015 v 9:17 | Reagovat

dobrý blog, zvu tě na svůj :-)

2 Lyr. Lyr. | 19. dubna 2015 v 9:49 | Reagovat

Sice jsem moc nepochopila, o co v ději šlo, ale máš moc hezký styl psaní. A taky ta fantazie v tom vložená... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama