Květen 2015

Malířka lidí

28. května 2015 v 22:21 | El |  Próza
Dívala jsem se na vodu padající z nebe. Proudila, jako by měl být dnešek posledním dnem, ledové provazce mi česaly zacuchané vlasy. Kapky mi stékaly po tváři jako slzy, ale tehdy jsem neplakala. Byl večer a já stála uprostřed města.

Ulice s lidmi spěchajícími domů si zavedla svůj vlastní řád. Lampy s přesnými rozestupy lidi třídily do dvou skupin - černé, ty ve stínu a bílé, ty ozářené studeným světlem, které ještě ochlazoval déšť. Pozorovala jsem je a přemýšlela. Co když každý z nich je opravdu nejdůležitější částí vesmíru, protože každý z nich má své univerzum? Jsou pak bílé a černé vesmíry? Nebo existují takové, které dokážou měnit tóny šedi tak rychle, jako lidé přechází ze světla do stínu a naopak? Podívala jsem se na ně, na věčně spěchající dav, a v tu chvíli jsem se cítila tak osamělá jak ještě nikdy dřív.

A pak jsem vzala svůj štětec. A každému, koho jsem minula, jsem věnovala barevnou šmouhu na tvář. Každá šmouha se stala nesmazatelnou vzpomínkou… Dokud ji déšť nesmyl a neproměnil v barevný pláč.

Ale to už jsem neviděla. A tak jsem procházela večerní ulicí s úsměvem na rtech… Já - malířka v zelených šatech.

Myšlenka dne

22. května 2015 v 22:52 | Jo |  Myšlenky
I kořeny stomů v podzemí mohou natahovat ruce do výšin, i přízemní lidé mohou letět k nebesům.

Bludiště času (3/3)

18. května 2015 v 22:30 | Jo |  Próza
Ta příšera se totiž postavila na dvě nohy. Byla najednou dokonce vyšší než ten opovážlivec, co ji praštil deskou. Vycenila zuby, jež měla na svrchní straně hlavy. Potom se převrátila na toho chudáka. Její chřtán dopadl přímo na jeho hlavu. Celé jeho tělo vniklo do jejího. Kdyby měla jazyk, už by se jen olízla, sloupla ho totiž jako malinu. Dav se rozprchl. Zbylo jen velmi málo odvážlivců, co by se Garngony pokusili zastavit. Ale byli mezi nimi Horácius a Enna.
Ti chytří se zase postavili směrem k Mládí, aby tam ty příšery zahnali, ony by omládly a potom by je ubili s menšími obtížemi. To se však nepovedlo. Garngoni se podruhé nenachytali, pomocí svých osmi nohou přeskočili přes skupinku lidí, to vypadalo jako konec, Garngoni byli v obrovské přesile.

Bludiště času (2/3)

17. května 2015 v 22:30 | Jo |  Próza
Undgrug byl něco jako mudrc. Jeho poznávacím znamením byl ornament okolo krku. Podivná kresba, nevyvedená ničím, co by se dalo najít v Bludišti. Nebyl to obyčejný člověk, na něj neplatila pravidla Bludiště jako na ostatní. Mohl se zdržovat jen metr od zdi Později. Ale na druhou stranu věděl snad vše, co se v celém Bludišti děje, protože nic nemohl zapomenout. A tak k němu přicházeli lidé, aby jim pověděl všechny pravdy. On však neznal žádné cedule ze Stezky poznání. Lidé, kteří jí prošli, se mu z neznámých důvodů vyhýbali. Znal všechny podivné mýty a věštby. A ty možná zajímaly lidi ještě víc než fakta. Sám na sobě považoval jen jednu věc za bizarní, a to proč jim to všechno tak nadšeně vypráví, když to stejně zapomenou. Prostě to byl kecálek. Jeho nejoblíbenější mýt byl o posvátném místu, kde se každému zjeví veškerá pravda. Nebo o druhém patře, to taky rád vyprávěl. Co však určitě nečekal, bylo to, že kousek od něj vypadnou ze zdi Později kluk a holka.
Najednou oba zakopli a doslova se vymáchali v písku. Bestie jim zmizela za zády, na co se však nevěřícně dívali teď, byl nějaký podivně zjizvený stařík. Oblečení měl jako indián. Asi by si z něj tropili legrácky, kdyby neměl k smrti vyděšený výraz. V mžiku jim ale docvaklo, co se asi stalo. Za nimi byla zeď. Horácius se vrátil pár kroků zpět ke zdi Později, máchl rukou, ale namísto betonu cítil jen vzduch.

Bludiště času (1/3)

16. května 2015 v 22:30 | Jo |  Próza
Horácius se probudil. Šíleně ho bolela hlava, ale netušil proč. A i když mu všechny smysly v těle říkaly, aby to nedělal, otevřel oči.
"A doháje," povzdechl si. Nejhorší však nebylo to, že ležel u zdi Dříve, ale že za jeho zápěstí bylo přichyceno lano, na jehož druhém konci byla přivázána poměrně mladá dívka. To lano muselo být rozhodně z míst Narození, protože jinak by se u zdi Dříve rozpadlo. Horácius se snažil vzpomenout na co nejvíce věcí, ale ve své paměti dokázal rozeznat jen několik vzpomínek. Věděl, jak funguje tento svět nebo kdo jsou jeho rodiče či jak se jmenuje. Pak taky znal základní počty, písmo, jazyk, dokonce nějakou mytologii, ale vzpomenout si, jak se sem zatraceně dostal a kdo je ta holka, bylo zkrátka nad jeho síly.
Rozhlédl se okolo. Za ním si v poklidu hověla stará zeď. Ta sahala až ke stropu. Ve stropě ani ve zdi nebyly žádné otvory, avšak všude bylo světlo jako zrána. Podél zdi spalo pár lidí, ale nevěnoval jim pozornost. Zaujal ho totiž obrovský nápis na zdi: 'Jediná správná cesta je skrze Stezku poznání. Skutečná pravda je, že' - ten nápis nebyl dokončený. Potom se ještě podivoval nad podivnou dírou v zemi, byla však moc malá na to, aby se jí protáhl člověk. Když se však rozhlédl dopředu, neviděl nic než jen mlhu.

Jak nežít pro nepravdu

13. května 2015 v 22:38 | Jo |  Úvahy, zamyšlení
---Úvaha pro kzamysleni.cz---

Co to je vlastně pravda? Tímto tématem se zaobírám již řádku měsíců a dospěl jsem k názoru, že žádná pravda neexistuje. Když to vezmeme kolem a kolem, je několik teorií pravdy, jež nám říkají, jestli pravda je, a když je, tak jak se k ní dá dojít. Vyjmenuji vám tu jen základní: logická pravda (věta platí, když je v souladu s logikou, a musí být pravdivá v každé interpretaci), pravda faktuální (je pravdivá, pokud se shoduje obsah věty a faktem), pravda konsensuální (pravda je to, na čem se shodnou kompetentní členové jazykové komunity) nebo třeba koherenční teorie pravdy (věta je pravdivá, pokud odpovídá všem ostatním pravdivým výrokům). Zde se může zdát jako nesmyslné to, že by pravda neměla existovat, možná je ale čas na to, abychom se na celou záležitost podívali z druhé strany.