Bludiště času (1/3)

16. května 2015 v 22:30 | Jo |  Próza
Horácius se probudil. Šíleně ho bolela hlava, ale netušil proč. A i když mu všechny smysly v těle říkaly, aby to nedělal, otevřel oči.
"A doháje," povzdechl si. Nejhorší však nebylo to, že ležel u zdi Dříve, ale že za jeho zápěstí bylo přichyceno lano, na jehož druhém konci byla přivázána poměrně mladá dívka. To lano muselo být rozhodně z míst Narození, protože jinak by se u zdi Dříve rozpadlo. Horácius se snažil vzpomenout na co nejvíce věcí, ale ve své paměti dokázal rozeznat jen několik vzpomínek. Věděl, jak funguje tento svět nebo kdo jsou jeho rodiče či jak se jmenuje. Pak taky znal základní počty, písmo, jazyk, dokonce nějakou mytologii, ale vzpomenout si, jak se sem zatraceně dostal a kdo je ta holka, bylo zkrátka nad jeho síly.
Rozhlédl se okolo. Za ním si v poklidu hověla stará zeď. Ta sahala až ke stropu. Ve stropě ani ve zdi nebyly žádné otvory, avšak všude bylo světlo jako zrána. Podél zdi spalo pár lidí, ale nevěnoval jim pozornost. Zaujal ho totiž obrovský nápis na zdi: 'Jediná správná cesta je skrze Stezku poznání. Skutečná pravda je, že' - ten nápis nebyl dokončený. Potom se ještě podivoval nad podivnou dírou v zemi, byla však moc malá na to, aby se jí protáhl člověk. Když se však rozhlédl dopředu, neviděl nic než jen mlhu.


"Uááááh," začala se probouzet ta dívka vedle něj. Než si Horácius stačil sprostě ulevit, popadl lano a odvázal si je z ruky. Napřímil se, naposledy se podíval na tu podivnou holku a vykročil do mlhy před ním - směrem ke zdi Později. Už si však nevšiml, že si ještě stihla promnout oči a zachytit obraz jeho tváře.
"Sevagorne, ty stará blázne vědecká, co tu děláš, jak to že nepoznáváš?!?" ozvalo se nalevo od Horácia, vtom do něj málem narazil kluk, stejného věku jako Horácius. Zřejmě skoro srážku ani nezaregistroval, protože si ničeho nevšímal a kráčel vstříc zapomnění. Znenadání ho trklo, že právě minul Stezku poznání, možná by se tam přeci jen mohl podívat. Udělal ještě pár kroků, než se definitivně rozhodl, potom se otočil a vracel se zpět, vše za ním začala halit mlha.
Horácius se zastavil, začal luskat prsty, určitě chtěl něco udělat. Rozhlídl se okolo, aby se mu to znova vybavilo. Najednou uviděl tu dívku, vedle níž se ráno probudil. Ona ho vidět nemohla, protože pro ni byl v mlze, Horácius však věděl, že se k němu přibližuje. Zase se rychle vydal k Později.
Kolem něj bylo víc a víc čilo, jen se to hemžilo lidmi, kteří kráčeli k Později, někteří sami, někteří po skupinkách, jiní zase vytvářeli své stezky, kde vyráběli nové a další cedule s jejich moudry a poselstvími. Ale to už byl na konci Jitrného plácku, musel se vydat nějakou z uliček Bludiště. Bohužel pro něj - všechny vedly se Stáří. Mohl by jít níž k Mládí, ale to už za sebou uviděl tu podivnou holku, a proto se musel rychle náhodně rozhodnout.
"Zatraceně, zatraceně," mumlal si pro sebe Horácius, "ta podivná holka mě musela asi zavětřit či co!" Dal se pomalu do klusu, protože ona se stále držela za ním, i když ho nemohla vidět, protože byl v mlze. Tohle bylo jedno ze specifik Bludiště. Když někdo jde z Dříve do Později, jde z minulosti do budoucnosti. Ale nikdo nikdy nemůže vidět, co se teprve stane, kdežto dozadu se člověk může ohlédnout vždy. Platilo jednoduché pravidlo - kdo šel z Později do Dříve, dával pozor, aby do nikoho nenarazil. Tuhle informaci v sobě mají všichni v Bludišti, asi ji museli dostat v místech Narození jako ostatní zkušenosti, které nezapomínají. Nicméně ta divná holka asi musela cítit jeho přítomnost. A co bylo horší, přibližovala se mu.
Oba už běželi. Avšak stalo se něco, co nečekal ani jeden z nich. Nastal sled temných událostí. Otřásla se země. Otřáslo se snad i celé Bludiště. Horácius zakopl. Ta dívka k němu v mžiku přiběhla.
"Jsem Enna," poznamenala a najednou se zakoktala, "a tohle, to je náměstí Můr!" Oba se podívali a před nimi se vztyčilo obrovské prostranství, jehož boční stěny se tyčily až ke stropu - k podlaží druhého patra. Nikde jinde nebyly stěny Bludiště tak vysoko, jen tady. A po celém stropě se otevírala obří jizva. Klenula se nad celým náměstím a směřovala jak k Mládí, tak ke Stáří. Celé prostranství utichlo. Horácius s Enn doběhli přímo pod nejrozšířenější místo pukliny. Zemětřesení skončilo. Z průrvy se však začala sypat suť. A z nenadání - obrovské vejce. Spadlo na zem a puklo. Horácia to odhodilo několik metrů, protože stál u místa dopadu. Když se probral, uviděl jen několik nepojmenovatelných nestvůr. Každá měla sedmero nohou, mohutný trup ve čtvrtině výšky staršího člověka a hlavu, která byla schovaná mezi nohama pod trupem.
"Musíme je zabít!" rozkřiklo se po náměstí. Kdo měl s sebou nějaký jednoduchý nástroj, ihned do těch příšer začal bušit. Pár lidí však začalo přemýšlet, to už si ale ta stvoření uvědomila, že je to bolí, a tak začala taky útočit. Ti chytří se však již seskupili, byli otočení čelem k Mládí a začali tam ty bestie hnát. Celkem se jim to dařilo, příšery se začaly zmenšovat a mládnout, pomalu jim začaly odrůstat nohy a jejich udolání bylo lehčí a lehčí. A to přestože i lidé mládli, ti však měli stále větší a větší převahu, protože mládli pomaleji. Horácius se ještě na chvíli otočil ke Stáří, když uviděl, že je stále několik nestvůr sleduje, asi byly ukryty pod zbytky skořápky. Podívaly se, jak jsou jejich druzi zaháněni, a tak se vydaly na rychlý ústup na druhou stranu - ke Stáří. Došly až ke stěně, po níž vylezly nahoru do průrvy, a tam zmizely. Nikdo krom Horácia to neviděl. Zůstal stát.
Po chvíli už byla druhá skupina příšer zahnána ke zdi náměstí Můr, kde byly tak mladé, že neměly ochranné krunýře, a lidé je tak mohli bez problémů zabít. Horácius se však zabýval něčím jiným, něčím mnohem důležitějším. Ze zad si sňal ceduli, jediné dědictví po jeho rodičích, a začal na ni psát vše, co se teď stalo a co Garngoni - tak pojmenoval ty příšery - vyvedli. Vše se takto muselo zapisovat, protože když šel člověk z Později do Dříve, zapomínal vše, co zažil během cesty z Dříve do Později. Takže když se ráno vzbudil u zdi Dříve, což je pro normální lidi nejzazší bod Bludiště, kde můžou zajít, nevěděl skoro nic. Pamatoval si jen věci, které ho naučili na místech Narození, tyhle informace totiž nezapomene nikdy. A proto bylo nutné zaznamenávat důležité informace. Jednou je totiž zapomene.
Horácius ještě dlouze přemítal nad tím, že by se s touto informací pokusil dojít co nejblíž k Dříve, aby se to dověděl každý hned na počátku své cesty. Vzpomněl si však, že každou znalost ztratí ve zhruba stejné vzdálenosti od Dříve, kde se ji předtím dozvěděl. To v praxi znamenalo, že když tohle všechno zažil Horácius na svém zhruba sedmistém kroku od zdi Dříve, také by to zapomněl ve vzdálenosti zhruba sedm set kroků od zdi Dříve. Ale něco prostě udělat musí! Momentálně je jediný, kdo o nich pořádně ví a kdo je může zastavit, když je nezastaví on, nezastaví je ani nikdo jiný! Musí však informovat i ostatní…
"Kdyby se tak daly přenášet informace z Později do Dříve, to by byl svět tak krásný!" posteskl si nahlas, když dodělal ceduli.
"Ale ony se dají přenést," dodala Enna, která ho již nějakou dobu pozorovala, jak vyrábí ceduli.
"Jak to myslíš?" opáčil.
"Ještě jsi neslyšel o Svitcích pravdy, taky se jim říká Dokumenty věků. Traduje se, že na těchto papírech se uchová každá informace, i pokud s ní jdeš proti času do Dříve." Když to dořekla, Horáciovi se rozbřesklo, už o tom někdy musel slyšet!
"A stejně tak existují i nějaké předměty! Jako je to lano, kterým jsme byli ráno přivázání. Protože z normálního lana by u zdi Dříve byly jen nitě, protože když se věc vyrábí, je k tomu potřeba čas - jít do Příště, a proto když se jde s věcí do Dříve, rozpadají se!" vítězoslavně se usmál, jako by to byla ta nejzajímavější věc, kterou dokázal vykřesat ze své paměti.
"Jo, máš pravdu, tohle lano je mou jedinou památkou po mých rodičích, nikdy si mě ani nevyhledali, jen mi nechali tohle lano a vzkaz: 'Tohle je lano starých mudrců, až jednou najdeš svou pravou lásku, můžete jít spolu s časem, a když půjdete proti času, lano nerozváže vaše cesty, takže se spolu zase probudíte a můžete spolu žít znova.'" zadívala se na se na Horácia, jenž mezitím zkameněl. Věděl totiž, že když se mají dva rádi, chtějí spolu žít. Jenže skutečně něco prožívat mohou jen, když jdou v čase dál - do Potom. Ale aby mohli prožívat spolu dál, musí se vrátit. Nicméně některé páry se vrátí až příliš daleko a mezitím zapomenou, že to jsou vlastně páry, a rozejdou se. Doslova. A jestli by se ještě někdy ti dva lidé potkali, to by byla velká náhoda. Ale i kdyby se potkali, nepoznali by se. A tak by jejich láska skončila.
"Takže si myslíš, že my dva jsme k sobě souzeni?" Horácius byl z Enn tak nervózní, že nedokázal sestavit ani souvislou větu, tuhle podivínku viděl před chvílí poprvé, ale ona mu chce vnutit, že s ní zůstane do konce svého mizerného života, kdy všechno hned zapomene, to už zrovna může dojít k bráně Smrti a vkročit. Ne, nic takového on nepřipustí!
Byl by jí to dokonce všechno hned řekl, kdyby se z průrvy nesnesl další Garngon. Její 'ano' se ztratilo v rámusu a prachu. Tento byl mnohem větší než ti minulí. Z oblaka dýmu se vynořily dvě sprintující postavy a za nimi ohavná bestie s devíti nohama. Přibližovala se. Blíž a ještě blíž. Svou přední nohu mohla použít jako klepeto a zmáčknout je oba najednou, už chyběly jen centimetry. Najednou se octli na konci náměstí Můr. Zrovna byli otočeni směrem k příšeře, aby viděli, jak je už skoro svírá svými klepety, když ta bestie zpomalila. V té chvíli už měli vyhráno, potom se před nimi ale rozestoupila mlha. V plné rychlosti narazili do zdi.

...pokračování zítra...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama