Bludiště času (2/3)

17. května 2015 v 22:30 | Jo |  Próza
Undgrug byl něco jako mudrc. Jeho poznávacím znamením byl ornament okolo krku. Podivná kresba, nevyvedená ničím, co by se dalo najít v Bludišti. Nebyl to obyčejný člověk, na něj neplatila pravidla Bludiště jako na ostatní. Mohl se zdržovat jen metr od zdi Později. Ale na druhou stranu věděl snad vše, co se v celém Bludišti děje, protože nic nemohl zapomenout. A tak k němu přicházeli lidé, aby jim pověděl všechny pravdy. On však neznal žádné cedule ze Stezky poznání. Lidé, kteří jí prošli, se mu z neznámých důvodů vyhýbali. Znal všechny podivné mýty a věštby. A ty možná zajímaly lidi ještě víc než fakta. Sám na sobě považoval jen jednu věc za bizarní, a to proč jim to všechno tak nadšeně vypráví, když to stejně zapomenou. Prostě to byl kecálek. Jeho nejoblíbenější mýt byl o posvátném místu, kde se každému zjeví veškerá pravda. Nebo o druhém patře, to taky rád vyprávěl. Co však určitě nečekal, bylo to, že kousek od něj vypadnou ze zdi Později kluk a holka.
Najednou oba zakopli a doslova se vymáchali v písku. Bestie jim zmizela za zády, na co se však nevěřícně dívali teď, byl nějaký podivně zjizvený stařík. Oblečení měl jako indián. Asi by si z něj tropili legrácky, kdyby neměl k smrti vyděšený výraz. V mžiku jim ale docvaklo, co se asi stalo. Za nimi byla zeď. Horácius se vrátil pár kroků zpět ke zdi Později, máchl rukou, ale namísto betonu cítil jen vzduch.


"No sakra, co to je?" zaklel Horácius. I Undgrug přistoupil ke zdi, avšak jeho ruka jí neprojela.
"Sakra, škoda." kdyby tou zdí prošel, mohl by se dostat ze svého vězení, ale ani mu to tak nevadilo, byl tu spokojený.
"Ale aspoň jsme se zbavili toho Garngona," zaradoval se Horácius.
"Co to je Garngon?" pohotově se zeptal Undgrug, protože podobné klepy miloval a tento ještě neslyšel.
"To je obrovská příšera, co má několik noh, před chvíli jich několik vypadlo z obrovské díry, co se udělala na stropě," začal své líčení Horácius a vše dopodrobna vysvětlil.
"Tak to je potěšeníčko," krotil se Undgrug a musel se při tom posadit na zem, "tento příběh jsem už nevyprávěl po dlouhou dobu. Tradovalo se, že v Bludišti byla jedna milenecká dvojice, která se tak milovala, že se nikdy nechtěli rozejít. Nemohli tedy jít ani dopředu, ani dozadu. Kdyby šli dopředu, museli by se jednou vrátit, a to by vše zapomněli - i svou lásku. A kdyby šli zpět zrovna, to by ji ztratili hned. Oni toužili po jediném - mít spolu dítě, ale nemohli se vydat do míst Početí ke zdi Dříve, protože by na to zapomněli. A tak udělali jedinou věc, co se v Bludišti nesmí, počali dítě mimo místa Početí. V Bludišti je normální počít dítě v místech Narození a potom předat své vejce tamním lidem, aby se o ně starali. Oni své vejce ale ukryli, ten chlap vyšplhal po břečťanu až ke stropu a vklínil ho do malé škvíry. Jenže potom mu uvízla noha. Povídá se, že ten břečťan je kouzelný. Jenže tam za ním vyšplhala i ta ženská, taky uvízla. Ale co čert nechtěl, ten břečťan je pustil. Oba padali a padali a oni tam přihlíželi lidi. Přihlíželo hodně lidí. A ti všichni tohle viděli, přitom nikdy předtím se v Bludišti nikdo takto doslova nepotopil do podzemního patra. Byl to šok, a proto to náměstí přejmenovali na náměstí Můr. A pak se říká, že jednoho dne se z toho vejce vylíhne něco příšerného a všechny nás to zahubí, avšak nic o lidech chodících skrze zdi tam není."
Horácius se chtěl už na začátku vyprávění vytratit, protože se mu nechtělo někoho poslouchat, ale nakonec zůstal přitesán k zemi, jak ho vše zajímalo. Nakonec se zmohl jen na jedinou otázku.
"A nemohl byste nám toho říct ještě víc o Bludišti?"
"Ale zajisté, to pro mě bude potěšení," Undgrug se posadil do pohodlnější pozici, "Jak jistě víte, Bludiště má něco jako světové strany: Dříve, Stáří, Později a Mládí. U Mládí a Dříve jsou místa Narození a místa Početí. U Stáří a Později je brána Smrti. To jsou známé fakty. Avšak nikdo ještě nezvěděl, co je v místech Narození a za branou Smrti. A potom se tradují báje a mýty… Říká se, že náš bůh - Astrung - nás stvořil, abychom prošli tímto bludištěm a setkali se s ním tváří v tvář. Potom že se staneme nesmrtelnými. Prý má bludiště několik pater a v každém jsou různé nástrahy, jež se musí přejít, a Astrung sídlí v úplně nejvyšším patře, odkud na nás dohlíží. Slyšel jsem i to, že někdo viděl na stropě stopy lidí, co se pohybují ve vyšším patře, ale kdo ví. Podle jiných zase existuje něco jako mezipatro, které vyrovnává čas v obou patrech. Nebo prostě žádné další patro není a my máme jen zemřít, jen dojít do brány Smrti a nic víc. Taky se však říká, že existuje ještě dolní patro, nebo dokonce několik dolních pater. Avšak každý, kdo kdy tvrdil, že se tam vydá, se už nevrátil. Potom ještě kolují zvěsti o kouzlech, třeba o nesmazatelných svitcích nebo nezničitelných předmětech. Ale svým způsobem jsem i já důkazem kouzel, takže v ně věřím. Navíc tu je jedno kouzlo, které vídávám poměrně často…"
"Jo, ale nic z toho neřeší náš problém s Garngony, je na to nějaká pověst?" optala se nedočkavě Enna.
"Ano, děvenko, ale tu bych vám nejraději pověděl až po vydatném spánku. Tady v Později se chce člověku pořád jen spát." natáhl se jak dlouhý, tak široký na svou rohož a vmžiku usnul.
"No, proč se taky neprospat?" nadhodil Horácius. Sedl si ke zdi Později a už podřimoval. Enna vytáhla své lano a přivázala ho k sobě. Aspoň jí neuteče, kdyby se vzbudil dřív než ona. Protože by ji probudilo, kdyby se chtěl odvázat. Zkrátka je to kouzelné lano. A když uvázala i sebe, usnula.
* * *
Zdál se mu sen, Horácius měl pocit, že se mu zdává každou noc, ale nemohl si být jistý. Stál sám opuštěný před branou Smrti, ohlédl se na všechny strany, jestli se ho někdo nechystá zastavit, ale nikdo okolo něj nebyl. Nadechl se, vydechl a vstoupil.
Znenadání se octl uprostřed Bludiště, byl někým jiným, ale přitom sám sebou. Vtom ho napadla podivná myšlenka - začal se ptát lidí okolo sebe, jestli někdo znal nějakého Horácia. Všechny odpovědi byly záporné. Pobíhal po celé bludišti a ptal se lidí. Nakonec ale zjistil, že upadl do zapomnění. Neměl nikoho, kdo by si na něj pamatoval, rodiče snad ani ve svém životě nespatřil, nikoho nikdy nemiloval, s nikým nikdy neměl dítě. Jen prázdná duše, pokusná krysa, co prošla Bludištěm a zmizela tam, odkud přišla.
Když se ze snu probudil, ještě byl chvíli v polospánku. Možná se bál, že se octne před branou Smrti. Anebo ho jen vystrašila představa, že vede zapoměníhodný život. Všechny jeho útroby se proti té představě vzbouřily, on musí být někdo. Někdo, na koho se jen tak nezapomene! Potom jen zadoufal, že se s tímto mottem bude budit každý den a že tento je ten první, pak otevřel víčka.
* * *
"Ahoj, nevíš, proč jsme k sobě přivázaní?" ptal se jí nějaký kluk. Seděla opřená o zeď Dříve a vůbec netušila, co se děje, byla ještě rozespalá. Potom jí to ale docvaklo.
"Jo, víš, tento provaz mi dali rodiče, je to to poslední, co mi po nich zbylo. Říkali mi, že až budu někoho skutečně milovat, tak ho mám k sobě přivázat, a nikdy se nerozejdeme." prohlásila a mnula si oči. Když však viděla pořádně, ten kluk se jí vůbec nelíbil.
"Já jsem Horácius," prohlásil a pěkně se u toho usmál.
"Já jsem Enna," tomu klukovi se očividně líbí, možná mu vůbec neměla říkat o tom, že to je provaz lásky. Mohla se ho zbavit hned na začátku, ale stejně na ni jednou zapomene, když se jednoho dne zase probudí u zdi Dříve.
"Já mám takový pocit, že když jsme sem šli, chtěli jsme počít dítě, taky máš ten pocit?" chtěl si ji očividně přivázat na krk, protože když mají dva dítě, navždy si zapamatují, s kým je mají.
Tohle však na ni bylo až moc. Toho kluka nechtěla ani vidět, spatřila ho teprve před chvílí, a on už chtěl provést jeden z nejintimnějších rituálů! Prostě začala utíkat. Nořila se hlouběji a hlouběji do mlhy, namířila si to přes Jitrný plácek k prvním uličkám Bludiště, vyhnula se rovné Stezce poznání, tam by jej nesetřásla. Asi mířila k náměstí Můr, nebyla si jistá, každopádně věděla, že jí je Horácius v patách!
Když vpadla do mlžin náměstí Můr, málem zakopla o koleje. Pak ale zůstala stát v omámení. Na stropě byla trhlina. Tohle ještě nikdy neviděla.
"No páni," povzdechla si, když stála pod nejrozevřenějším bodem škvíry. Viděla totiž, jak z ní uniká mlha času a jemně se rozplývá na náměstí. Do mlhy se ponořila i cesta do Dříve, a když se vrátila kousek zpátky, moc věcí nezapomněla. Najednou byl kousek budoucna i směrem k minulosti.
"No páni," ozvalo se stejné povzdechnutí za ní, "to je můj rukopis!"
"Co?" její slova se však ztratila ve vzduchoprázdnu. Všimla si, že za ní stojí ten podivný kluk, co ji naháněl. Pak se pro ni zpomalil čas. Ten kluk vystartoval a hodlal na Enn skočit, pokusila se uhnout, ale nestihla to. Silně do ní narazil a povalil ji na zem. V ten moment mu své nehty zabodla zlostí do břicha. Tohle byl vrchol.
V následující vteřině na místo, kde ještě před momentem stála, dopadla obrovská příšera s osmi nohama. A za ní padaly další. Enna by přísahala, že v ten moment zahřmělo, ačkoliv nikdy zahřmění neslyšela a v Bludišti nebyla obloha. Jedna z těch příšer si začala stoupat na zadní, ale potom přepadla na druhou stranu, takže teď měla hlavu nahoře, nikoliv dole. Následně přišla k nejbližšímu člověku a začala jej očichávat. To už se na náměstí Můr sešlo více lidí. Ten člověk však očichávání nesnesl po delší dobu a tu bestii přetáhl po hlavě dřevěnou deskou. To však neměl dělat.
* * *
Undgrug se probudil. Matně se rozpomínal na události včerejšího večera, přičemž si začal mluvit sám pro sebe, jak je zvyklý: "Hmmm… Kde jsou ti dva, co tu byli včera, byl tu někdo, že jo? Ale jo, určitě, musím jim povědět tu věštbu o páru, který zabije neznámé monstra, ta by se jim určo líbila. Sakryš, snad jen nešli k Dříve, to by byl průser, kdyby na mě zapomněli, to by byl průser…" zarazil se a podíval se na vyležené místo v písku u zdi Později, "ale ne, jestli oni usli u Později! To by byl konec, proč já jim jen neřekl, že kdo usne u zdi Později, probudí se ráno u zdi Dříve a na vše zapomene?! No… hehe… Ono by to bylo stejně jedno, protože by odsud museli jít ke Dříve, a vše by stejně tak zapomněli."
Ale i tak mu to připomnělo jednu starou věštbu. Jednu z těch, které ještě sepsali staří mudrcové. Rozhlédl se okolo, jestli někdo nejde, aby ho neviděl. Když se ujistil, svou zvedl svou karimatku a začal pod ní hrabat. Asi půl metru v zemi byla zakopaná malá truhla a v ní jedna podivná věc. Dala se otevřít a v ní byla spousta svitků. Jmenovalo se to kniha. Pro Undgruga to byla největší cennost, jakou kdy jen mohl mít. Na přebalu bylo zobrazeno Bludiště se symboly, jež ukazovaly, že zeď Dříve je ráno, zeď Později je večer a že Bludiště mezi tím je den. Chvíli hledal správnou stranu, ale potom se začetl:
Dne jednoho objeví se stvoření ne nepodobná pavoukům. Vybrodí z neznám se. Terorizovat všechny budou, tak jest. Hrozbou nebezpečnou budou pro celé Bludiště! Do země zarazí každého, jehož se jim bude chtít zarazit a kdož znepříjemňovat život bude jim. Po čase tyranie zavládne a vládnout budou všem. Dokud náš lid nezahubí. Šance, ta jest jediná. Dokáže postavit se jim jen jeden ze Zapomětlivých, který se však nemusí pamatovat na svůj úděl. Poznat ho jest nemožné. Jediný rozdíl mezi ním a dalšími Zapomětlivými jest, že on kuráž v srdci má. On - jakožto jediný zachrání, nebo nezachrání celé Bludiště.
Na další straně už však byly jiné a pozitivnější věštby, jimiž Undgrug zahnal své špatné myšlenky. Hned zvětřil nové lidi, kterým by mohl vyprávět nějaké zajímavé příběhy.

...pokračování zítra...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama