Bludiště času (3/3)

18. května 2015 v 22:30 | Jo |  Próza
Ta příšera se totiž postavila na dvě nohy. Byla najednou dokonce vyšší než ten opovážlivec, co ji praštil deskou. Vycenila zuby, jež měla na svrchní straně hlavy. Potom se převrátila na toho chudáka. Její chřtán dopadl přímo na jeho hlavu. Celé jeho tělo vniklo do jejího. Kdyby měla jazyk, už by se jen olízla, sloupla ho totiž jako malinu. Dav se rozprchl. Zbylo jen velmi málo odvážlivců, co by se Garngony pokusili zastavit. Ale byli mezi nimi Horácius a Enna.
Ti chytří se zase postavili směrem k Mládí, aby tam ty příšery zahnali, ony by omládly a potom by je ubili s menšími obtížemi. To se však nepovedlo. Garngoni se podruhé nenachytali, pomocí svých osmi nohou přeskočili přes skupinku lidí, to vypadalo jako konec, Garngoni byli v obrovské přesile.


"Ještě je držte!" ozvalo se od Mládí. Něco se tam dělo. Nikdo z udatných se však neměl čas otáčet, právě opatrně překračovali koleje do Síně milenců a zároveň se udržovali ve střehu, kdyby se nějaká z bestií postavila na zadní a chtěla je sníst. Ale Garngoni byli taky v pozoru, jednu z noh měli zdviženou a tou nohou vydávali podivný odpudivý pach. Pomalu nohama zkoumali lidi okolo, ale nikdo neviděl, že by na nich měli oči. Když se jedna z nohou přiblížila muži vedle Horácia, ten muž na ni plivnul. Ta noha mu bleskurychle podrazila nohy, až se přetočil vzhůru nohama a v ten moment ho seshora zarazila do země jako hřebík do dřevěného trámu. Už ho nikdy nikdo neviděl.
Všichni na moment zkameněli, potom se rozutekli. Někteří ale měli konečně příležitost otočit se a podívat se, co se děje za nimi. Nějací šílenci se rozhodli, že rozeberou sadový stroj, který zbudovali ještě dávní mudrcové. Vypadalo to jako obří květináč na kolejích a v tom květináči byla zasazena jabloň. Někde z mechanismu ale vyštrachali obrovskou gumu a udělali velký prak. Několik chlapů se teď snažilo posunout celý květináč k příšeře. Ale to už se k nim přidali Horácius s Ennou, ona mu nahoru házela kameny ze země a on ještě s několika muži natahovali prak, začali střílet. Kameny byly sice dost velké, ale zdálo se, že krunýř Garngonů neprorazí. Ale to neznamenalo, že je rány pořádně nebolí. Jeden to koupil do hlavy, pořádně zaskučel a odběhl směrem k Síni milenců. Pár jich to dostalo do noh, takže lehce kulhali.
Nic však nezvěstovalo to, co přišlo poté. Jeden Garngon se rozběhl a hodlal prak přeskočit. Obejít ho nemohl, protože Horácius si hlídal, aby nikdo nešel moc daleko doprava a doleva, ale tlačil je dozadu. Tento odvážlivý Garngon se však přepočítal.
"Všichni dolů!" zavelel Horácius jako zkušený vojevůdce. Střelci se zhoupli na praku, takže zamířili nahoru a nevídanou silou vypustili kámen přímo směrem na hlavu příšery. Rána ji dokonce odhodila zpátky. Ke svým druhům však už dopadla mrtvá. Rozhostilo se ticho, Garngoni nevěděli, co dál dělat. Horácius však zase zmobilizoval muže u praku a začali střílet. Ty bestie najednou kladly o poznání menší odpor, de facto ustupovaly. Z okolí přibývali další a další muži, kteří se přidali a taky tlačili stroj, takže už skoro dosáhli Síně milenců. To byla v podstatě obrovská hala. Stěny okolo sahaly až ke stropu a byl tam jen jediný vchod, ten však bylo možno pevně zavřít na závory, a to jak zevnitř, tak zvenku. Přesně toho chtěl Horácius dosáhnout, zahnat tam ty potvory.
To se mu stále ještě dařilo, ale začaly se kupit další problémy. Jabloň, jak se posouvala dále do Stáří, stárla a rostla, takže se guma praku posouvala stále výš a už na ni pomalu nebylo možno dosáhnout, takže kadence a síla střel klesala. Druhý problém byl, že i příšery pomalu rostly a hlavně jejich krunýře se zpevňovaly, takže jim střely nepůsobily takové bolesti. Na straně mužů však byla jedna podstatné výhoda, a to že Garngoni byli vyvedeni z míry. A tak do sebe jen nechali bušit kameny a nechali se zahnat do úzkých. Už byli snad i ve dveřích, když v sobě jeden z Garngonů našel poslední zbytky sil a začal šplhat po stěně nahoru.
"Všichni dolů!" zopakoval svůj předchozí povel Horácius, ale tentokrát se jim to hrubě nepovedlo. Strom rostl, větve se od sebe oddalovaly, a proto byla guma již hodně napnutá, a tak ji nepřitáhli tak moc dolů, jak čekali. Ale namísto toho se jim vysmekla z rukou. Kámen dopadl jen pár metrů před ně. A to už příšera mizela z dohledu, přeskočila na druhou zeď, kde se dokázala vyšplhat k průrvě a zmizet v ní. Byly by se za ní vydaly i ostatní, ale to se vzchopili i další obyvatelé Bludiště a začali po nich házet další kameny. Ale i to stačilo a Garngoni byli zatlačeni do Síně milenců. Potom se za nimi zavřela mohutná vrata. Nakonec je zajistili závorou.
"Hele, nemyslíte si, že tam někdo zůstal, že ne?" nenápadně se Horácius zeptal přihlížejících. Otázka zůstala viset ve vzduchu. Nikdo na to nechtěl ani pomyslet. Nakonec se odpovědi nedočkal. Dav se pomalu rozcházel, jedno bylo ale společné u všech, všichni se vydali do Dříve, nikdo si to nechtěl pamatovat. Problém ale byl, že si tohle někdo musel zapamatovat, protože jinak by zanedlouho někdo Garngony vypustil, kdežto oni musí nějak zemřít, nebo tam zůstat na věky. Horácius vzal do ruky ostrý kámen a chtěl to napsat na dřevěnou závoru, naneštěstí na ni nešlo psát, musela být začarovaná… I tak se tam svou myšlenku pokusil vepsat. Nic po ní však nezůstalo, asi tu bude muset sečkat na věky věků a každému říct, že to nemá otevírat. Potom se brána zahalila mlhou.
Enna stále vedle něj, do mlhy nešlo ani vstoupit. Znenadání se rozplynula. Uprostřed před vraty klečela postava v černém hábu.
"Já jsem Vzpomínka. Tudma nesmíte projít, jsou tam zavřeny obrovské bestie." přitom se postava ani nehnula. Dokonce jí nebylo vidět ani na ústa, takže neviděli, jak hýbe rty a zdali vůbec nějaké má. Horácius zamrkal, došlo mu, že od rána nic nejedl a snad ani nepil. Naštěstí byl jeden z vodopádů nedaleko.
Všechny vodopády stékaly po stěnách a pramenily u stropu. Enna s Horáciem právě došli k jednomu, který byl jen pár desítek kroků k Později podél zdi, za níž je Síň milenců. Horácius žíznivě přitiskl celou hlavu na stěnu a polykal každý pramínek vody. Enna si vypůjčila jednu z misek na zemi a naplnila si ji, taky sice hltala, ale pila mnohem střídměji. Vtom se Horácius rozkašlal, evidentně to přehnal, Enna se mu začala smát. Najednou ji už nepřipadal tak nesympaticky, vlastně se jí celkem líbil.
"Nemáš hlad?" optala se ho, protože jí už kručelo v břichu.
"Si piš, píchneš mi?" aniž by čekal na odpověď, zamířil si to k nejbližšímu sadovému stroji. Trošku se pokoušel dělat machra, aby na Enn zapůsobil, viděl, že teď u ní má celkem slušnou šanci.
"Jasnačka, tamtem je volný, jdem'?" opětovala stejně lajdáckou mluvu, aby si připadala sounáležitě. Jako odpověď jí stačilo, že se vydal směrem, kam ukazovala. Ačkoliv měli oba už od vstupu do Bludiště znalosti, jak to zařízení funguje, oba ho viděli teprve poprvé, respektive si nepamatovali, že by je viděli dříve. Po náměstí bylo několik kolejí, po nichž se pohybovaly obrovské květináče, ve kterých byly zasazeny třeba stromy nebo zelenina, která se následně nemusela jakkoli upravovat. Uvnitř květináčů byl kromě hlíny i mechanismus, jež zajišťoval pohodlný pohyb, některé systémy fungovaly tak lehce, že do celého stroje stačilo jen šťouchnout, a potom sám dojel až na konec náměstí a přitom si na něj mohl člověk sednout, takže se ani nenadřel. Některé tak dobře nefungovaly, protože už byly patrně poškozeny, avšak stačilo by s nimi dojet jen na začátek kolejí k Dříve, na začátku by byly jako nové - tam totiž byly dokončeny. Říká se, že je zbudovali dávní mudrcové, ale kdo ví, zdali to je pravda. Princip fungování byl poměrně jednoduchý. Když byl stroj na Nejdřívějším bodu své tratě, neměl žádné plody, ale jakmile se blížil k Později, plody rostly a na konci - na Nejpozdějším bodě trati se z úrody nají několik lidí. Kolejnice však ještě míří k Mládí, protože na začátku všeho jsou jen semínka a stromy rostou, když se blíží ke Stáří.
Horácius s Enn měli štěstí, narazili na sadový stroj, který fungoval bezvadně, takže si na něj jen sedli a nechali se vézt až na konec. Měli nakonec tolik jablek, že mohli na jídlo pozvat ještě někoho. Bohužel však nikoho neznali, a tak si naplnili své batohy, ale museli si dát pozor, aby nešli k Dříve, to by se z jablek stala jen pouhá semínka. Stejně tak nemohli jít ke Stáří, neboť by se jablka scvrkla a zestárla by.
"Hmmm, jablka jsou celkem dobré, že? Hele, myslíš si, že už jsme se těch Garngonů zbavili?" namířila svou otázkou na Horácia a přitom se ho nepatrně dotkla nohou, když ještě seděli na květináči.
"Doufám, že jo. Ale ještě by to chtělo zavřít tu díru tam nahoře. Co kdyby tam ještě něco bylo?" zahloubal se Horácius. "To by byl celkem problém, ještě by na nás mohli zaútočit. A oni jsou vážně silní, to jsem poznal na vlastní kůži. Víš, co bych rád?"
"Co bys rád?" podívala se na něj a chytla ho za ruku.
"Chtěl bych se zavázat, že ty bestie pozabíjím. Možná že jsem jediný, kdo o nich ví tak moc. Cítím to trošku jako svou morální povinnost. Myslíš…" přestal mluvit, když si všiml jejího pohledu. Byl pln lásky a obdivu. Hltala každé jeho slovo a nořila se hlouběji a hlouběji do jeho očí. Celý otočil se směrem k ní. Ruku ponořil do hlíny v květináči a na něco narazil, ale nevšímal si toho a stále se na ni upřeně díval. Také se na něj otočila, pomalu se k sobě blížili ústy. Jeho vlasy se jí ponořily do vlasů. Zavřeli svá víčka. Políbili se.
V tom polibku toho bylo mnohem víc, než se mohlo na první pohled zdát, možná už zažili spousty podobných prvních polibků, ale tento byl jiný. Když od sebe odtrhli rty, staly se hned dvě věci. Enn se něco nezdálo, a když se podívala do své brašny, zjistila, že tam už nemá svůj provaz. Horácius se tou dobou prohraboval v hlíně, kde předtím o něco zavadil. Vytáhl z ní nůž. Byl to pro něj hotový poklad. Oba si stoupli na květináč a znova se začali líbat. Jabloň zase začala kvést.
"Grrrrrrráááááááh," proletělo vzduchem zařvání. Země se otřásla. Oba ze sadového stroje sletěli na zem, ale co viděli, se jim vůbec nelíbilo. A z trhliny vylézali další a další Garngoni. Horácius popadl svůj nůž a hodlal se jim postavit. Jeho vůle však neměla dlouhého trvání. Tihle Garngoni byli mnohem větší než ti minulí. A když se snesli na zem, ze svého chřtánu vypustili zelený dým. Ten dým nezahalil do mlhy jen vše okolo Horácia, ale i jeho mysl. Potom už viděl svět okolo a vše chápal jen útržkovitě. Viděl, jak bojuje s Garngonem, jak utíká, jak po něčem hází kameny, jak něco píše, jak utíká, zase utíká. Spí.
Horácius se probudil. Šíleně ho bolela hlava, ale netušil proč. A i když mu všechny smysly v těle říkaly, aby to nedělal, otevřel oči.
Nedaleko od něj bylo poházených několik mrtvých těl, zhrozil se. Chvíli vzpomínal, což se mu v noci, zdálo, ale nemohl si sen moc vybavit. Rozhodně to byla noční můra. Seděl u zdi Dříve, ale hned se rozhodl jít k Později. Potom ji spatřil. Rozbušilo se mu srdce. Sice tu dívku viděl poprvé v životě, ale hned se do ní zamiloval, možná se potkali i dříve. Ležela na zemi v kaluži krve. Přiběhl k ní a nažil se jí nahmatat tep, ale nevěděl, jak se to dělá. Tak se aspoň snažil zjistit, jestli dýchá. Šly na něj mrákoty, když neslyšel, že by vycházel vzduch z jejich plic. Když se nad ní nakláněl, lehce se jí dotknul. Rozkašlala se. Žila! A když jej spatřila, jak se nad ní sklání, začala ho líbat.
Než vstali ze země, Horácius si uvědomil, že když je člověk smrtelně raněný, normálně ho stačí vzít a přenést do Dříve - na místo, kde byl raněn. To ale neplatí, když je člověk zraněn předmětem času. To se už zvrátit nedá. A právě takovým předmětem byla Enn zasažena, měla štěstí, že přežila.
* * *
Právě vyšli z míst Početí. Drželi se za ruce. Nebylo to pro ně těžké rozhodnutí, Horácius našel něco, co mu říkalo, že to musí udělat. V kapse měl malý Svitek pravdy, kde bylo napsáno, že se sám sobě zavázal, že musí bojovat proti velkým nestvůrám. A jeho srdce mu říkalo, že je čas, aby se s Enn spojil. Její srdce říkalo to samé, a tak své vejce dali do opatrovnictví Míst Narození. Nelitovali toho.
Horácius si stále kontroloval, zda u sebe má svou dýku. Už došli k náměstí Můr. Bylo mu na zvracení, kolem sebe viděl kosti a nikdy poházené orgány padlých, která se už nikdy nerozloží. Nad sebou viděl mračna jedového kouře, jak postupně unikaly ze škvíry. Taktéž z ní tekl jeden z pramenů, teď však nevytékala voda, ale lidská krev. Celé náměstí plavalo v ponuré náladě, sadové stroje byly v pohybu, ale už na nich nerostla krásná jablíčka, nýbrž otrávené plody. Trhlina se otřásla.
Ty bestie asi musely vycítit jeho přítomnost a okamžitě se vynořily, ale teď už se nenořily jen ze škvíry ve stropě, ale odevšad. Už si podrobily lidi, aby jim vyráběli jídlo a nosili pití. Ty bestie byly zase mnohem větší, už měly dvanáct nohou a evidentně získaly i schopnost tvořit mlhovinu času, protože lidé už tolik nezapomínali a své úkoly, zdálo se Horáciovi, plnili svědomitě. Když byla totiž mlha, tedy budoucnost i ve směru k Dříve, trochu prožívali i tím směrem, a když šli zpět, tak moc nezapomínali. Ale nezapomínali, ani když šli cestou k Dříve, protože stále mohli prožívat.
Ze škvíry však vylezlo něco, co se podobou vymykalo i Garngonům. Bylo to mnohem větší. Ale asi to byl Garngon, možná dokonce jejich král. Když vyšel ze škvíry, zavřela se. Celé Bludiště se znova otřáslo.
"Horácie, ukloň se svému novému králi!" ozvalo se. Zřejmě to byl král. Teď si chtěl podmanit celé Bludiště. Horácius se znova podíval na Svitek. Bylo tam jeho rukopisem napsáno, že se jim má postavit. Ne, že by se mu zcela chtělo, ale byl pevně rozhodnut, že to udělá. Enna za jeho zády mu byla jen podporou, možná by to neudělal, kdyby ji neměl. Teď tam stál odhodlaný s nožem v ruce. Proti obrovské přesile.
Došel k jednomu sadovému stroji, nějak věděl přesně, co má udělat. Svým nožem přeťal jednu z napjatých gum ve složitém zařízení. Celé se to dalo do pohybu, a než se nadál, stroj uháněl šílenou rychlostí. Několik Garngonů doslova rozmáčkl. Ještě jich tam na něj však pět čekalo. A jejich král. Pokusil se o stejnou věc s vozíkem na jiné koleji, přilákal na ni pár příšer, ale teď už si daly pozor. Taky se pokusil po nich házet kameny, ale měly příliš silné krunýře. Začali ho dostávat do úzkých, už byl skoro u zdi vedle vrat do Síně milenců. Vtom se jeden z Garngonů rozhodl vyskočit na zeď. Břečťan si ale usmyslel, že ho už nepustí. Začal jej svazovat víc a víc, až na zem dopadlo jeho mrtvé tělo. To už tam Horácius ale nestál. Než se příšery vzpamatovaly, utíkal podél stěny. Všiml si totiž, že je jeho svitek popsán i z druhé strany, respektive tam je kresba.
Ulita byla jedna z nejzamotanějších částí Bludiště, Horácius se tak tak orientoval, byla totiž plná slepých uliček, a kdyby v nějaké z nich skončil, už by se z ní živý nedostal. Za ním utíkali v plné rychlosti Garngoni. Avšak nepřibližovali se mu, on totiž seděl na jednom ze sadových strojů a uháněl si to po kolejích plnou rychlostí. Pohrál si trošku s mechanismem. Musel ale bedlivě hlídat, aby někde nebyla špatně nastavená výhybka, naštěstí se to dalo ovládat z vozu. Potom se však octl na úpatí kopce. Nahoru už koleje nevedly. Vystoupil.
Vydral se do kopce, před sebou viděl malý plácek. Ani se neohlížel, protože by jen ztratil drahocenný náskok. Podle plánku musel vylézt na jednu ze stěn Bludiště, která sahala až ke stropu, kde možná kdysi býval i vodopád. Na takové přemýšlení ale neměl čas, za sebou uslyšel skřeky těch bestií.
Bál se, už byli na dohled. Šplhal po břečťanu, svůj nůž měl v zubech. Když se dostal až ke stropu, pochopil, jak byl myšlen jeho plán. Břečťan tam vrostl do vodopádu, a tím ho ucpal. Stačilo jen pár dobře mířených zářezů a otvor se uvolnil. Avšak nezačal vytékat jen pramínek, spustila se celá vodní lavina. Všechny Garngony to srazilo ze zdi, když šplhali za Horáciem, ten se ještě chvíli držel, ale nakonec spadl taky.
Bál se, že umře, že se utopí, že ho proud donese až k bráně Smrti a že už nikdy neuvidí svou Enn. A co hůř - ona už nikdy neuvidí jeho a bude muset sama dohlížet na jejich dítě. Možná bude mít to štěstí, že se jí podaří zapomenout na toho muže, s kým své dítě počala. Ale to byla jen utopická myšlenka, v Bludišti se na to nezapomíná. Řešení je jen jedno - nesmí zemřít!
Dopadl však jako do peřinky. Potom ho už jen unášel proud. Potápěl se a zase vyplouval na hladinu, chvílemi se dusil a chvílemi nalézal předměty, na kterých se mohl nechat unášet proudem. Když měl štěstí, udržel se na nich pěkných pár minut, než mu je sebral proud. Potom ale narazil na Garngony. Nyní nebyl jejich nepřítelem on, ale silný proud. Nejdříve se snažili zachytit se na stěnách Bludiště, ale klouzali zpět. A pokud se mi povedlo se zachytit, přihnal se druhý Garngon, který se snažil zachytit prvního, a tak spadli oba.
Potom se rozhostilo peklo. Garngoni se z posledních sil snažili vyšplhat na své druhy a použít je jako vor, zatímco byli všichni unášeni proudem. Protože se pohybovali ke Stáří, narůstaly jim další nohy a zvětšovali se. A byli tedy těžší a silnější. Když na sebe navzájem šplhali, nastal boj všech proti všem. Jejich mohutné nohy se zašpičatělými drápy a obrovitánskými klepety zaútočily. Horácius moc neviděl, v momentě se na místě, kde byli skoro všichni Garngoni, objevil gejzír vody a jejich krve. Když ho potom proud unášel dál, proplouval kolem náhodně si plujících částí jejich těl.
Celý proud vody směřoval jen jedním směrem, Bludiště se snad vůbec nevětvilo. Vyvrhlo ho to na podivném místě. Zdálo se mu, že vidí bránu Smrti. Možná skutečně viděl do budoucnosti. To protože smrt před ním skutečně stála. Už z něj byl skoro staříček. A z krále Garngonů, který krvavý gejzír přežil, byla bestie tak velká, že se málem dotýkala stropu. Horácius měl jen svůj nůž, věděl, že to bude marný boj. Ta příšera použila jedno ze své spousty chapadel a hodila Horáciem o stěnu Bludiště. A zase. A ještě jednou. Potom zůstal ležet mezi hromadami písku. Už málem ztratil vědomí, když si povšiml podivného vlezu do spodní straně Garngonova těla. S vypjetím posledních sil se k němu dobelhal. Ta nestvůra byla nad ním, ale hlavu měla nahoře a zřejmě pod sebe neviděla, a tak si ani nevšimla, že jí zmizel v útrobách.
Vevnitř bylo vše podivné. Ono to mělo jak biologické orgány, tak strojové součástky, to však Horácia netrápilo, už musel jen jediné - zabít toho, kdo ten biologický stroj řídil, kudlu třímal v ruce. V řídícím centru všechno svítilo a blikalo, uprostřed seděl muž. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by věděl o Horáciově přítomnosti uvnitř, byl celý zaujatý řízením. Ten muž mu ale připadal povědomý. Horácius ho poznával. Byl to jeho otec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama