Malířka lidí

28. května 2015 v 22:21 | El |  Próza
Dívala jsem se na vodu padající z nebe. Proudila, jako by měl být dnešek posledním dnem, ledové provazce mi česaly zacuchané vlasy. Kapky mi stékaly po tváři jako slzy, ale tehdy jsem neplakala. Byl večer a já stála uprostřed města.

Ulice s lidmi spěchajícími domů si zavedla svůj vlastní řád. Lampy s přesnými rozestupy lidi třídily do dvou skupin - černé, ty ve stínu a bílé, ty ozářené studeným světlem, které ještě ochlazoval déšť. Pozorovala jsem je a přemýšlela. Co když každý z nich je opravdu nejdůležitější částí vesmíru, protože každý z nich má své univerzum? Jsou pak bílé a černé vesmíry? Nebo existují takové, které dokážou měnit tóny šedi tak rychle, jako lidé přechází ze světla do stínu a naopak? Podívala jsem se na ně, na věčně spěchající dav, a v tu chvíli jsem se cítila tak osamělá jak ještě nikdy dřív.

A pak jsem vzala svůj štětec. A každému, koho jsem minula, jsem věnovala barevnou šmouhu na tvář. Každá šmouha se stala nesmazatelnou vzpomínkou… Dokud ji déšť nesmyl a neproměnil v barevný pláč.

Ale to už jsem neviděla. A tak jsem procházela večerní ulicí s úsměvem na rtech… Já - malířka v zelených šatech.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Beherit Beherit | Web | 28. května 2015 v 22:42 | Reagovat

Nádherné :-)
Po dočtení jsem si trochu vzpomněla na to, když mi někdo řekl, že každý člověk má nějakou barvu nebo i více barev, které se spolu mísí...
Tady jsou ve dvou skupinách :) Hej vážně super :-)

2 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 29. května 2015 v 12:35 | Reagovat

Vždycky doufám, že takovou šmouhu zanechám na lidech, kteří projdou mým životem.

Časem mě až mrzí, jak barevná zůstala a jestli jim to - svým způsobem- spíš neuškodilo.
Moc pěkné.))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama