Červenec 2015

Hvězdný prach

12. července 2015 v 20:55 | Jo |  VM
Toulám se tichou ulicí
a vítr mi kane po líci
a hvězdy pějí nad hlavou
já se mučím obavou
že přestane vítr vát
že ho setne mřivý kat
že podetne meluzíny
harfy svíčky a...
...větrné mlýny
že zakleje toulky krajinou
hezky od jedné za jinou
a ztopí je pod...
...vodní hladinou...
Že opadá listoví
a jeden hladový
bude mrtvým král...
...jenže hvězdný prach...
...ten vane dál...

Zasněná

9. července 2015 v 23:53 | Jo |  SSaNM
Stovky metrů nad zemí
a ty letíš
vstříc zatmění
výš a výš
do mých snů
na konci všech dnů.

Jsi krásná spanilá princezna
hloubkou svých očí bezedná
však na konci oheň plá
jsou něžné jako kapky rosy
po nichž chodil by jen bosý
jen já.

Vždy s úsměvem na rtech
jenž krásou svou je bezdechý
tak se obejmouti nech
navěky.
Nechť kapky deště a vločky sněhu
přináší v dotecích jen něhu.

Ať závan tvých vlasů vše provoní
vůní štěstí avokáda či jabloní
nechť ti do vlasů klidně padá sníh
kéž navždy se ti mohu dívat do očí
kéž se svět jen kol nás točí
v naší říši krásně zasněných.

Snítka snů

9. července 2015 v 22:55 | El |  Próza
Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dokázala. Běžela jsem rychleji než ranní úsvit, ale podle mě to stále nebylo dost. Pořád jsem byla moc pomalá na to, abych vzlétla. Zhluboka jsem vdechla vlhký citrusový vzduch a zavřela oči. Pohybovala jsem se jako rusovlasá duha, ale mé nohy se od země ještě neodlepily.

Vběhla jsem do pole. Ječmen se zdál pod sluncem ještě žlutější, a když jsem jím běžela, jako by vzplál. Rusé vlasy letmo zlíbaly zlaté klasy a na mém nahém těle se začaly objevovat krvavé slzy. Desítky ran na mně plakaly, ale já si ničeho nevšímala. Musím ještě přidat, musím se dostat za ním…

A pak jsem jej spatřila. Stál tam úplně klidně. Nad ním se jako mocná stráž skláněla koruna mohutné prastaré jabloně. Byl v tu chvíli nádherný. Jediný pohled na něj mi v tu chvíli otevřel okno do samého srdce vesmíru a já věděla, že teď už letím. Letěla jsem rychleji než vítr v mých vlasech a odrážela se při tom od špiček obilných klásků. Tančila jsem lehčeji než semínka pampelišek a krásněji než labutě na zrcadlové hladině jezera.

Padla jsem mu do náruče a mé bílé šaty nás oba stydlivě zahalily. Čas se najednou zpomalil a já měla pocit, že společně prožíváme všechny své životy. Trvalo to dlouho a předlouho a já se vznášela na obláčcích mých uskutečněných snů. Potom Jonathan promluvil. A já najednou začala padat. Protože on mluvil, ale neřekl mi ani slovo. Všechna jeho slova se totiž rodila s křídly a rovnou stoupala do oblak okolo mrtvého jabloňového stromu. Ani jedno ke mně nenašlo cestu. Byla jsem moc nízko, už tu nebyly sny, které by mě vynesly do kýžených výšin.

A tak jsem padala dál - nyní už sama uprostřed temnoty a nicoty. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se probudila ze snu. A že tohle je ta jediná realita - svět bez duhových brýlí. A věděla jsem tak jistě, jako že ta čerň mě zadusí, že mé srdce už nikdo nikdy nerozpálí, protože to už stačilo nadobro zmrznout. Zmrznout na kámen…

A pak začaly z nijakého nebe pršet slané snítky snů prokvetlé rudým západem žádného slunce.

Je pravda nutností, nebo zhoubou

1. července 2015 v 0:19 | Jo |  Úvahy, zamyšlení
V minulém článku jsem psal o tom, že pro člověka neexistuje žádná pravda, protože zkrátka nedokáže poznat, co je "pravdivé", možná existuje něco jako absolutní pravda, ale to přes naše problémy v poznávání nedokáže s určitostí říct. I přes zřejmé důkazy z minulého článku a přes mnohá prohlášení světově známých filosofů o neexistenci pravdy resp. o nemožnosti skutečného poznání se ve společnosti obecně smýšlí tak, jako by pravda existovat měla. Ve dnešním článku bych se chtěl zamyslet nad tím, co by se stalo, kdyby pravda přestala existovat.