Snítka snů

9. července 2015 v 22:55 | El |  Próza
Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dokázala. Běžela jsem rychleji než ranní úsvit, ale podle mě to stále nebylo dost. Pořád jsem byla moc pomalá na to, abych vzlétla. Zhluboka jsem vdechla vlhký citrusový vzduch a zavřela oči. Pohybovala jsem se jako rusovlasá duha, ale mé nohy se od země ještě neodlepily.

Vběhla jsem do pole. Ječmen se zdál pod sluncem ještě žlutější, a když jsem jím běžela, jako by vzplál. Rusé vlasy letmo zlíbaly zlaté klasy a na mém nahém těle se začaly objevovat krvavé slzy. Desítky ran na mně plakaly, ale já si ničeho nevšímala. Musím ještě přidat, musím se dostat za ním…

A pak jsem jej spatřila. Stál tam úplně klidně. Nad ním se jako mocná stráž skláněla koruna mohutné prastaré jabloně. Byl v tu chvíli nádherný. Jediný pohled na něj mi v tu chvíli otevřel okno do samého srdce vesmíru a já věděla, že teď už letím. Letěla jsem rychleji než vítr v mých vlasech a odrážela se při tom od špiček obilných klásků. Tančila jsem lehčeji než semínka pampelišek a krásněji než labutě na zrcadlové hladině jezera.

Padla jsem mu do náruče a mé bílé šaty nás oba stydlivě zahalily. Čas se najednou zpomalil a já měla pocit, že společně prožíváme všechny své životy. Trvalo to dlouho a předlouho a já se vznášela na obláčcích mých uskutečněných snů. Potom Jonathan promluvil. A já najednou začala padat. Protože on mluvil, ale neřekl mi ani slovo. Všechna jeho slova se totiž rodila s křídly a rovnou stoupala do oblak okolo mrtvého jabloňového stromu. Ani jedno ke mně nenašlo cestu. Byla jsem moc nízko, už tu nebyly sny, které by mě vynesly do kýžených výšin.

A tak jsem padala dál - nyní už sama uprostřed temnoty a nicoty. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se probudila ze snu. A že tohle je ta jediná realita - svět bez duhových brýlí. A věděla jsem tak jistě, jako že ta čerň mě zadusí, že mé srdce už nikdo nikdy nerozpálí, protože to už stačilo nadobro zmrznout. Zmrznout na kámen…

A pak začaly z nijakého nebe pršet slané snítky snů prokvetlé rudým západem žádného slunce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mischelle Mischelle | Web | 9. července 2015 v 23:19 | Reagovat

hezky napsané :)

2 Anie Anie | Web | 10. července 2015 v 9:19 | Reagovat

Moc se mi to líbí :) Myslím, že všichni jsem alespoň jednou v životě poznali ten pocit probuzení do kruté reality...

3 Njina Njina | E-mail | 12. července 2015 v 20:10 | Reagovat

"Snítky snů prokvetlé rudým západem žádného slunce..."
???
Je možné zamilovat se do věty? Tohle je brilantní!
Opravdová mistrině slova. Skládám poklonu za tak nádhernou povídku! :-)

Opravdový sen, nebo vymyšlený?! (Či troška ode všeho?! :-D )

4 Njina Njina | E-mail | 12. července 2015 v 20:21 | Reagovat

P.S.: El - nominovala jsem tvůj článek do Tématu týdne... :-D
http://tema-tydne.blog.cz/1507/nove-tt-zivot-ve-snu
;-)

5 userka userka | E-mail | Web | 12. července 2015 v 20:50 | Reagovat

Wow, ty sis s těmi slovy teda pohrála. Opravdu pěkně napsaný.

6 El El | 12. července 2015 v 21:58 | Reagovat

[3]: Ani nevíš, jaká radost mi nyní protéká žilami. Autora nic tak nepotěší jako ocenění.
Může být sen vůbec opravdový? Vždyť sny si vlastně vymýšlíme...
Ne, chápu, jak to bylo myšleno, odpovím ti: Je to sen mé múzy.

A díky za nominaci

7 El El | 12. července 2015 v 22:00 | Reagovat

[1]: díky

[2]: děkuji,ano někdy je to kruté, ale někdy naopak nádherné

[5]: ano, je to hra, hra s myšlenkami, se slovy a se zvukem, díky

8 Snílek Snílek | E-mail | Web | 13. září 2015 v 0:14 | Reagovat

Tohle je přesně ten styl, který se mi při psaní líbí :-) Děkuji ti za něj :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama