Únor 2016

5 437

17. února 2016 v 23:22 | El |  Próza
Dneska mě opět po dvou letech čekal proces ocenění. Člověk se může bát, jenže si také zvykne. Když kolem sebe vidí, že je určitá věc normální, po chvíli už mu to nepřijde divné. Přizpůsobivost je zkrátka jedna z vlastností, díky níž jsou organismy naživu. A díky ní žiju i já.

Vešel jsem dovnitř obrovské budovy, která dřív, co jsem ještě pamatoval, bývala nemocnicí. Dnes to bylo velké oceňovací středisko. Zamířil jsem k recepci a do přihlašovacího přístroje naťukal svůj kód. Okamžitě se rozsvítilo číslo dveří, do kterých jsem se měl dostavit. Nastoupil jsem do výtahu a vyjel do šestého patra.

Vešel jsem dovnitř. Oceňovač už tam stál a pokynul mi, ať si sednu naproti němu za stolek. Poslechl jsem ho a naprosto beze slova začal vyplňovat psychologické a znalostní testy, které tam byly připravené. Dneska se necítím moc dobře, pomyslel jsem si, když jsem pak šel do tělocvičny na fyzické přezkoušení.

Neznalý člověk si nedokáže představit, jak je oceňování důkladné. Oceňovač mě připojil na měřicí přístroje a já jsem pak musel hodiny a hodiny provádět dřepy, skoky, musel jsem běhat a plavat. Únava byla součástí oceňovacího procesu, který jsme si před pár desítkami let schválili. Abychom byli výkonnější. Lepší. Míň lidští. Ale abychom přežili.

Nyní už vidím, jak se ke mně můj oceňovač blíží. Beze slova mi podává papír a pak se otáčí a kráčí pryč. Podívám se na číslo na papíře.

"Ach ne…! Klesl jsem na ceně…"