Duben 2016

Dost (n)očních můr

20. dubna 2016 v 22:44 | El |  Próza
Jsem tak živá, jako jsem už dlouho nebyla. V hlavě se vylíhne jedna úžasná myšlenka. Je krásnější a kouzelnější a najednou je tak obrovská, že protrhne vrata. Valí se další a najednou jich je pět. Ani nestačím mrknout okem a už jsou jich zde tisíce, krouží kolem a proudí v mých žilách. Ano, tohle mi navrátilo můj život, tohle mě probudilo ze stoletého spánku.

Stojím tady v dešti, který ze mě svými vášnivými polibky smývá špínu a prach a já se konečně cítím zase volná - ach ano, probudila jsem se z toho ošklivého snu v řetězech. Ze snu, kdy mě vše kolem poutalo a já se vlastně nemohla ani hnout. Z nočních můr, jež mi zaslepovaly oči. Celé roky jsem přemýšlela, co s tím dělat a jak to zarazit. Stačilo jediné. Skutečně konat.

A tak jsem to udělala. Všechno, co pro mě bylo dosud známé a naprosto běžné, jsem zabalila do jednoho uzlíčku a ten hodila do řeky. Všechny své zásady, očekávání, plány a stereotypy. Všechny obrazy, na které byly mé oči zvyklé a kterých se bály.

A teď tu stojím uprostřed lesa a nic nemám. Nic. A nikdy jsem se necítila líp, protože to nic poskytuje prostor pro mé myšlenky, které mi vracejí krev do žil. Vracejí mi dech a já ve svém nitru cítím, že teď je možné se odrazit ode dna.

Otočím se za sebe a déšť mi nechá stékat pramínky vlasů do obličeje. Vím, že nočních můr už bylo dost.

"Koukni, koukni na nás, jak jsme živí!"

Pohled na svět

13. dubna 2016 v 23:32 | El |  Myšlenky
Ne nadarmo se rozdělují optimisté, pesimisté a realisté. Pohled člověka na věc ovlivní opravdu hodně. A to, jak je pozitivní, je přímo úměrné tomu, jak vysoko se díváme.

Člověk totiž mnohdy, když se podívá vzhůru, spatří něco, co vlastně nikdy neviděl...